České Nizozemí

KRAJINA SPOJENÁ S HISTORIÍ

České Nizozemí / Böhmisches Niederland je zapomenuté pojmenování nejsevernější části České republiky – dnes nazývané Šluknovský výběžek – malého území obklopeného ze tří stran státní hranicí s německým Saskem a ze čtvrté jižní strany hřebenem Lužických hor oddělujícího jej od zbytku republiky. Je zároveň územím přiléhajícím k Českému Švýcarsku, které si svůj název do dnešní doby zachovalo. 
České Nizozemí je součástí bývalých Sudet po staletí osídlovaných německými obyvateli. Již ke konci 18. století patřila tato oblast k nejlidnatějším v Českém království. K největšímu rozvoji zde dochází po roce 1848. Zdá se naprosto neuvěřitelné, že v době před druhou světovou válkou zde působilo více než 7 500 průmyslových podniků, v nichž pracovalo přes 42 000 místních obyvatel, jak píše Jan Němec v úvodu knihy "Obrázky z průmyslových dějin Šluknovska" (2011). Oblast patřila k nejprůmyslovější části tehdejšího Rakousko-Uherska. Snaha těchto obyvatel o společenský blahobyt a průmyslový rozvoj svého území, snad i v důsledku jakési geografické odloučenosti, dodnes udivuje. Zcela ojedinělý byl duchovní život spojený s hlubokou křesťanskou vírou. Dokladem této výjimečnosti je například nebývalé množství křížových cest a křížků, které v rámci České republiky nemá srovnání.

Období po roce 1945 již Českému Nizozemí nepřálo. Noví čeští osídlenci, přicházející z různých koutů Čech, Moravy a Slovenska s jinou historickou zkušeností, kulturou a vzdělaností, neuměli či nemohli navázat na plody práce celých generací. Mnozí odsud odcházeli, ti schopní později často i nedobrovolně. Pokud někteří zůstali, tak odcházely jejich děti, což se i po několika generacích, bohužel, děje dodnes.

Vrchol devastace nastal po roce 1948 v období socialistického budování – temného momentu naší historie, který se natrvalo vtiskl do této kdysi výjimečné části české země. Nový režim po desetiletí opomíjel politické a hospodářské problémy nově osídlovaného pohraničí. To vše na pozadí likvidace soukromého podnikání, násilné kolektivizace, rozsáhlých demolic, likvidace celých vesnic, necitlivé panelové výstavby, nezájmu o údržbu obecního majetku. 
Období návratu demokracie po roce 1989 definitivně ukončilo někdejší průmyslovou prosperitu Českého Nizozemí. Průmyslových objektů je méně než v době minulé. Mnohé jsou opuštěné a chátrají, což je k vidění v každé obci. Toto se týká i některých objektů sakrálních, domů, opuštěných hřbitovů, pomníků. 

​

Na mnohé již nelze navázat, a tak paměť této krajiny se vytrácí do prázdna a s pocitem „lítosti nenávratna“, jak do dvou slov vtěsnal básník Ivan Blatný, můžeme cítit osudovost této ztráty.

České Nizozemí ztratilo svou minulost

Uplynuly desítky let a krajina se výrazně proměnila. Dnes je snahou navrátit některým duchovním místům v této krajině původní podobu a opět v ní probudit cosi, čemu se říká „duch místa“. Drobné sakrální památky tak opět mohou být ozdobou naší krajiny. Jiné historické objekty se však stále ztrácejí. 

Pro své fotografie hledám místa bez objektů, které vznikaly až v době poválečné, jako např. moderní novostavby, nové silnice, stožáry vysokého napětí apod. Do mého souboru fotografií už také není možné zařadit některé veduty, které v minulosti citlivěji propojovaly vesnická či městská obydlí s okolní přírodou. Možnosti takto fotografovat dnes zanikají a je stále obtížnější nalézt místa, kde současná civilizace nezasáhla.Středobodem samotné fotografie je většinou hmotná památka, kostel, kaple, kříž, hřbitov, obydlí nebo místa kdysi osídlená, živoucí, po nichž zůstaly jen stopy. Každý objekt má za sebou nějaký příběh. Je jedno, jestli příběh víry nebo prosperity. Vždy se to týkalo lidského společenství. 

Krajinná zátiší na jemně tónovaných černobílých fotografiích odkazují na historická a duchovní místa Českého Nizozemí. Pohledy na fotografiích tedy směřují do minulosti, do krajiny psané po staletí předešlými generacemi. Jsou dokumentem nejen o člověku minulém, ale také i o tom přítomném.